Jdi na obsah Jdi na menu
 


<bgsound src="/file/44/king-of-the-road.wav" loop="infinite">

Svojšice - příště pojedu zase

19. 5. 2008


      Hlásím, že žiji, svou poslední hodinku jsem přežila. V neděli ráno jsem se přiřítila k hospůdce U Dubu a skupinka dvanácti starších profesionálů mne vzala na milost a přibrala do party. Vše začínalo trochu  rozpačitě, nějak jsme nemohli odstartovat, pořád se  na někoho čekalo a domlouvalo,  já  situaci také komplikovala. Dorazila jsem totiž s rozbitým kolem. 

 

       Do Hradce Králové jsem jela už navečer, mám to tak  dvacet  kilometrů a těsně před cílem mi prasklo lanko u přední brzdy. Jsem asi divoch, příliš prudce jsem potřebovala zastavit a už to bylo. Můj vodič č. 1 jel se mnou a vedl mne, ale  s touto opravou si nevěděl rady, neměl doma náhradní díly,  nad mým výletem visel otazník. Říkala jsem si,  je to varování, nemám asi jet tuto dlouhou túru. Nebyla jsem si svojí kondičkou jistá, věděla jsem, že  ještě nejsem pořádně rozježděná, pochybnosti byly, ale přece jen jsem byla smutná.  Psychicky jsem připravená, vypravila jsem se, těšila se na čokoládu, jablíčka a mandarinku, na dobroty, které jsem si nabalila do baťůžku. Přece to nevzdám. Naděje je vodiči č. 2,  je šikulka a kolo mi už opravoval, volám mu, aby mi poradil.  Nedělní večer rychle utíkal, nevypadalo to dobře, nevím ani, jakou brzdu mám, nevím, který typ mám jít do Tesca koupit,  nedokážu vodiči č. 2  správně odpovědět. Škoda, on je v práci a právě slouží dvojitou službu. Nechávám vše osudu.
Rozhodla jsem se, že na sraz k hospodě U Dubu pojedu, třeba tam bude nějaký šikula, který také s sebou vozí náhradní díly a opraví mi to. Ráno moudřejší večera. A toto přísloví se potvrdilo.
Ráno bylo příjemné a já s velkou radostí čtu SMS od vodiče č. 2, že se k nám přidá po cestě a kolo mi opraví. Měla jsem radost a uklidnila se,  byla jsem odhodlaná vydat ze sebe všechno, abych své vodiče nezklamala.

 

     Od hospůdky U Dubu jsme odjížděli s mírným zpožděním, čekali jsme ještě na jednu opožděnou kolegyňku, nakonec jsme vyrazili  bez ní,  a ona se připojila  někde  po cestě. Pak už nám nic nebránilo šlapat a šlapat a vyhlížet mého vodiče č. 2, průběžně jsem s ním byla v kontaktu přes mobilní telefon. Dávno na nás čekal v Čeperce, musela jsem ho nasměrovat zpět do Opatovic, trasu jsem mu řekla zřejmě zmateně. Nebudu to zbytečně natahovat, zkrátka jsme se konečně našli a kolo mi opravil a já mohla bez bázně a s klidným svědomím pokračovat v jízdě.

 

     Šéf výpravy byl velmi ohleduplný a na každé křižovatce na mne čekal,  jinak bych se ztratila. Vodič č. 1 i vodič č. 2 mne jistili a já stejně  nestačila, brzdila jsem je a brzdila. Náladu nám nekazilo ale nic, ani pyl, který  všude  lítal jako zběsilý.  Nádherná neděle pro všechny, sluníčko, zeleň, vše v  květu -  pro mne  však  pohroma.  Moje alergické astma tohle nemá rádo a dávalo mi to jasně najevo. Ignorovala jsem astmatické dýchání, myslela jsem jen na to, abych  se příliš neopožďovala. Měla jsem kliku, chlapci si  odskakovali, to mne trochu uklidňovalo, že je nezdržuji tak moc a necítila jsem se tak nejposlednější.

 

       Z Hradce  Králové jsme vyrazili kolem půl deváté,   sraz s naší skupinou domlouváme  až  na náměstí v cukrárně v Lázních Bohdaneč.  (Kolo jsme museli opravit v Březhradu, neměli jsme ten správný náhradní díl). Vše klaplo, aspoň se mi to zdálo. Konečně jsme na náměstí hezkého lázeňského městečka, naše parta na nás mává, je to prima. Je to dobrý -  naši jsme se. Vodič č. 2 přede mnou se málem vyboural, sjel  do záhonku, ale ustál to, já  zkratku po úzkém chodníčku zvládla, ale vodič č. 1, který nás jistil, úzký průjezd nezvládl.  Válí  se v záhonu květin, udělali jsme chybu,  neměli jsme si cestu zkracovat. Dost mne vylekal, brýle jsou poškrábané, tvář krvavá, odřená ruka i lýtko. Asi jel příliš rychle a nevešel se na úzkou cestičku.  Sám sobě hubuje, nedá se nic dělat. Musím sehnat první pomoc, nikdo nemá s sebou lékárničku. V Lázních nemají také nic moc, nakonec nám první pomoc poskytli v blízké Kavárně. Rány jsme umyli, vyčistili a zdezinfikovali. Stihli jsme si dát i pivko a malou svačinku. Ale už se zase startuje a společně jedeme směr Valy a  už se těším na konečnou "SVOJŠICE".

 

         Pohoda,  rovina,  jedu stále vzadu, ale stačím se dívat kolem sebe. Nádherné aleje růžově rozkvetlých  stromů, klídek v ulicích, čisté vesničky a rozkvetlé zahrádky, jedeme okreskami a cyklostezkami. Sem tam se přece jen objevují  mini kopečky, ale dnes se mi zdají k nepřekonání - je to divné,  loni jsem z kola nesesedla a drápala  se bez respektu  do pořádných kopců.  Bohužel, ať dělám, co dělám,  nemohu to nijak rychleji rozbalit a udýchat.  Jen bych si opět měla prokápnout nos a  spíše  promazat kolo. Dnes mi to opravdu moc nejede, docela se nadřu a namakám. Ještě, že mám morální podporu  vodiče č. 1 i vodiče č. 2.   Oba mne chrání  právě tak pečlivě,   jako kvočna své jediné kuře.

 

           Cíl se blíží,  projíždíme Chrtníky a už se všichni těšíme na hospůdku a obídek. Ale kde mi zůstal vodič č. 2 ? Neviděla jsem, že by se hoši domlouvali, že se o mne po zbytek cesty bude starat jen vodič. č. 1.  Stále se otáčím, ale Standa nikde. Teprve později se mi přihnal, že zakotvil  u jiného pivka a v jiné cyklistické hospodě. Nikdo ho moc nepostrádal, ale já byla nervózní, stále jsem posílala SMS a žhavila mobil, ale on nechtěl být rušen,  telefon vypnul. Šibal jeden.

 

           SVOJŠICE  - jsme u cíle dnešního  dopoledního snažení, u zříceniny tvrze,  u kamenného  monumentu, nádhera - ocitám se uprostřed  pohádky.  První písemná zpráva pochází z roku 1365. Obec se nachází v nadmořské výšce 290 metrů. Dočítám se, že věžová tvrz  byla postavena v 1. polovině 14. století, později  rozšířena,  bohužel  časem  vypálena a opuštěna,  možná  během třicetileté války  (v 30. letech 20. století). Mám zvláštní pocit, zříceninu obcházíme ze všech stran, zachována je jižní část  s valeně klenutý sklepem. První patro s původní věží má také valené klenby, částečně jsou zachována i hrotitá okna, která byla upravena  mnohem později - v novější době.
Nemůžeme přehlédnout bustu Jilie Havlíčkové, rozené Sýkorové (1826-1855), která se ve Svojšicích narodila a stala se manželkou Karla Havlíčka Borovského. 

 

 

         Dnešní Svojšice u Heřmanova Městce  spadají do  Pardubického kraje,  v obci žije  dvě stě čtyři  obyvatel. My jsme zakotvili v hospodě nad silnicí,  sedíme na terase  a baštíme minutky a popíjíme jednotně pivko, kolují tu i frťany - zápisné.  Však si to zasloužíme,  já tedy propotila dvě trička, musíme doplnit tekutiny, to je nutné.  Nakonec  nás Standa dojel a pokračuje s námi v hodování.  Já se konečně uklidnila,  nic se mu nestalo, pohodička a dobrá náladička pokračuje. V této veselé partě jsem prvně, ale vím, že určitě ne naposledy. Odjezd se  o hodinku odkládá, nic nelámeme přes koleno, hospoda patří jen nám, kam tedy spěchat. Ale vše jednou končí a něco jiného začíná, nedá se nic dělat, musím opět nasednout na kolo a šlapat a šlapat dál. 

           Zpáteční cesta povede jinou trasou Svojšice - Opočinek - Pardubice - Dříteč -Hradec Králové, zatím jsem rozhodnuta dojet až domů. Zpáteční cestu vlakem jsem zrušila, cítím se docela dobře i když pozadí necítím, vlastně  cítím až moc.   Smažím se držet se skupinou, na poslední pozici se mi vůbec nelíbí,  maličké bloudění v Pardubicích je jen důkazem, že i mistr tesař se   občas utne. Těším se do Dříteče,  samozřejmě, zastávka na posilnění a doplnění tekutin. Tentokráte si dávám zelený čaj, účinnost mých léků už vyprchala, mám docela slušný astmatický záchvat. Lovím z baťohu pilulky a po necelé hodince jsem opět fit. S vodičem č. 1 jedeme napřed, mám před sebou posledních třináct kilometrů, je to už jen o morálce. Melu z posledního. Přidává se k nám  Milan, jedeme klidně, nechci mít opět problém s dýcháním. Pozadí mne obtěžuje, už nevím, jak si poposednout. Trénuji pevnou vůli, „musím“,  nemohu se dočkat, až to zapíchnu. Vodič č. 1 je trpělivý, jedu za ním, chrání mne, fouká mírný protivítr. V Bukovině mini zastávka, bydlí tu  kámoška.  Věrka je doma a v té mé helmě mne málem nepoznala. Radost na obou stranách. Pozvání na kávičku odmítáme, musíme jet,  připozdívá se. Poslední sjezd, noha nohu mine, mám toho plné zuby. Díky, díky, je tu sprcha, pořádná peřina a už se mi zdají sny .... samozřejmě o kolu, o partě, o krásné zřícenině, vše se mi promítá zpětně jako film. Celé tělo cítím, nebo spíše necítím ? blaží mne vědomí, že jsem to nevzdala a vlastně přežila. Příště pojedu zase, jen více uvažuji o tom, že si koupím nové kolo, dělané na míru a jen a jen pro mne. Mám motiv, mám naději, mám se na co těšit... začínám opět žít, znovu se začínám radovat, začínám si věřit...

                                                                                                                                                           Ludmila

 

 

Vytisknout

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář